Za moc tahle slohovka nestojí, ale tak je jedna z lepších, co jsem kdy napsala.
Tak už je to zase tady, každý rok ve stejnou dobu. No, co vám mám povídat, tenhle čas mě vždycky děsí. Od svého útlého věku svátky Vánoce (jak těmto podivným slavnostem lidé říkají) ze srdce nenávidím.
Když jsem byl ještě štěnětem a Vánoce jsem prožíval úplně poprvé, nevěřil jsem vlastním očím. Nemohl jsem se vynadívat na blyštivé ozdoby, visící nade mnou na stromku,ale zároveň jsem nechápal, na co tolik povyku. Seděl jsem tam pod stromečkem jako oukropeček, všichni kolem mne dělali šťastné obličeje, tahali mě za ocas a celkově mě hrozně štvali, protože tolik hluku nenadělá ani deset vlčáků najednou."Mami, Ježíšek mi přinesl pejska!" vyjeklo malé dítě a běželo radostně za maminkou. Ano, to já jsem byl tím největším dárkem k Vánocům, který koupili mí páníčci svým dětem. Ale tyto lidské "svátky klidu" pro mne nebyly nikterak pěkné. Začněme od začátku:
Když jsem se konečně dostal z té prašivé díry zvané útulek a myslel si, že teď konečně nastává ten pravý psí život, mýlil jsem se. Po třech nocích strávených v malé kleci v garáži jen proto, aby páníčkovy děti měly správné překvapení, jsem ztratil veškeré iluze. Jiskřička naděje vysvitla, jakmile jsem se dostal do teplého a útulného domova, ovšem všechno má svá úskalí. Nejvíce mne štvali ti malí caparti, kterým jsem odteď měl říkat "pane".
To bylo samé: "Azorku sem a Azorku támhle. Přines míček! Azore fuj!" Jejich věčné tahání za ocas, obtěžování při žrádle, a mohl bych pokračovat ještě dále A tak se nedivte, že i mně, známému dobrákovi, občas praskly nervy. Avšak netrvalo dlouho a trpělivost došla i mým lidem. Když jsem si totiž chtěl od děcka vzít kus cukroví, stiskl jsem příliš svůj chrup a ( na mou duši nerad) jsem se zakousl i do dětské ruky. Panička mne se slovy: " A ven!" a s velkým pohlavkem vyhodila do drsného zimního počasí (jak lidé říkají: Ani psa by nevyhnal!) a já pak musel strávit noc v kůlně. To byla jedna z nejstrašnějších nocí v mém životě. Brzy ráno jsem pak na schodech našel misku s mlékem a vlastně jsem si konečně uvědomil, že mít rodinu nemusí být až tak špatné.
Bohužel, opět jsem se mýlil. Jakmile skončily svátky, lidé si mne pomalu přestali všímat. Děti nastoupily do školy, rodiče do práce a já zůstával doma často celé dny sám. Jedinou větu, kterou jsem od nich slýchával byla: "Hlídej, Azore." To víte, i pes si občas musí najít nějakou zábavu, a tak jsem tu zryl zahrádku, tu rozházel hračky, prostě vyváděl neplechy. Jenže kdovíproč se to mým páníčkům vůbec nezamlouvalo. K mému velkému psímu překvapení mne jednoho dne naložili do auta a jeli se mnou zpátky do mého starého známého útulku.
"Je moc zlobivý, pane Novotný, a naše děti jsou líné se o něj starat," zaslechl jsem, když mě má bývalá panička předávala tlustému muži, majiteli útulku.
A tak jsem pořád zde, ve svém kotci, kterému můžu vlastně říkat "domove". Mezitím uběhly čtyři Vánoce, čtyři nové rodiny přišly a zase odešly. A tak se sám sebe ptám: V čem je chyba?
Právě k mému kotci přichází malá blondýnka. Chvíli se na mě kouká, a pak se jí na tváři rozzáří úsměv. "Mami, že mi ho přinese Ježíšek k Vánocům?"
"Uvidíme, jestli si na tebe vzpomene," Když pak pozoruji tichou domluvu mezi maminkou a prodavačem, vím, že můj osud je zpečetěn. Náhle mi před očima proběhnou všechny ty čtyři prožité Vánoce- cukroví, dárky, stromek, děti, radost … Možná právě to mám na těchto podivných svátcích rád.
Moooc kráásnýý..nojo ty budeš jednou spisovatelka:))!!!